V neděli před půl jedenáctou to bude přesně 15 měsíců od chvíle, kdy kousek za nádražím ve Studénce spadl most z Butovic na Novou Horku.
pohled z mostu JSDH Slatina
Ten den jsem měl jet pracovně do Brna, někdy odpoledne. K cestě kvůli díky výše zmíněné události nedošlo. Stále si však pamatuji až nezvykle mnoho událostí, které nastaly poté. Ať už nicneříkající SMS o dopravní nehodě – železniční odeslané z operačního střediska HZS, následnou cestu na hasičskou stanici či informaci o tom, že zůstáváme na stanici v záloze, neboť se vcelku nic neděje. Dokonce si pamatuju i kamion, který u stanice zastavil a v něm řídícího kolegu – hasiče, který se ptal, zda je nás dost a co se děje.
Co se dělo v následujících cca dvou hodinách si pamatuju taky vcelku přesně. Pokusím se všechny momenty zachytit pokud možno chronologicky a tak, jak se v návaznosti na sebe udály. Zrovna jsme se bavili s kolegou Radkem, že asi nikam nevyjedeme, když v tom veliteli začal zvonit telefon a dle jeho změny výrazu v obličeji jsme asi poprvé postřehli, že se nebude jednat o standardní výjezd. Po ukončení hovoru nás rázně nahnal do CAS a pod majáky jsme se vydali směr Studénka. Samozřejmostí bylo nasadit si „aidsky,“ ostatně jako vždy, když jedeme k události, kde se dá očekávat zranění a kontakt s postiženými.
Vzpomínám si, že při příjezdu k místu nás navigovala uplakaná paní z areálu společnosti, po jejímž pozemku se jednotky IZS k místu dopravovaly. Stále jsme ale neviděli, k čemu to vlastně jedeme. Ten pohled dodnes nezapomenu. Vypadalo to jako náraz dvou vlakových souprav, jež jely proti sobě a při nárazu strhly rekonstruovaný most. Každopádně pak nabraly události rychlý spád. Velitel družstva se vydal přímo k místu události, aby kontaktoval velitele zásahu a zjistil, kde máme pracovat. Jelikož jsme jednotka vlastníci HVZ (hydraulického vyprošťovacího zařízení), které je přenosné a dobře se s ním manipuluje oproti větším HVZ, bylo vcelku jasné, co bude následovat. Většina našeho družstva se vydala přímo do vlaku, samozřejmě s sebou měli HVZ a batohy první pomoci. Já zůstal na místě a spolu s kolegou z jiné jednotky jsem měl na starost vyklizení plochy, na které parkovaly hasičské vozy, tak, aby jejich místa mohly zaujmout přijíždějící sanitky a následně i vrtulníky. Krom jiného jsem s kolegy zajišťoval i přebírání zraněných a transport do sanitek či vrtulníků. Po cca půlhodině se část kolegů přímo z mé jednotky vrátila a po krátkém odpočinku začali pomáhat při stavbě týlového stanu pro krizový štáb. Tou dobou již byl na místě hejtman Evžen Tošenovský a rovněž mnoho policistů. Já byl následně vyslán přímo na most, abych spolu k kolegou přinesl zpět již nepotřebné VHZ a jiné technické prostředky. Pohled na trosky vlaku a krvavé stopy taky nelze zapomenout.
Po další krátké prodlevě bylo rozhodnuto, že takové množství jednotek na místě již není třeba a mimo jiné z důvodu opětovného pokrytí hasebního obvodu začaly být jednotky vráceny na své základny. I naší jednotky se tento povel týkal, takže jsme krátce po obdržení rozkazu i my nasedli do cisterny a vydali se směr Bílovec.
Do té doby to bylo vše v pohodě. Ovšem po návratu domů, kde kromě mě tou dobou nikdo nebyl (do práce jsem již nešel) to na mne všechno dolehlo, víc než jsem si do té doby třeba jen připouštěl. Obzvláště záběry na Nově stály za to, včetně hudebního podbarvení hry na klavír… jakož i reportáže na webových stránkách rozličných zpravodajství (stálo za to i zpravodajství, ve kterém byla natočená paní bez tváře, kterak ji transportují z vrtulníku v Porubě – tu jsem osobně nakládal).
Ten den jsem se ožral jak ta doga a ještě dlouhou dobu jsem se s události vyrovnával. Dnes už je to vcelku v pohodě, ale první možná měsíc opravdu stál za to a i dnes mám při jízdě přes již hotový most husí kůži.
A proč to vlastně celé píšu? Prý to pomáhá… a navíc text bude i za mnoho let stále plný tehdejších událostí, i když pochybuju, že bych na ně mohl nějak zvlášť zapomenout.
